Můj příběh. Jako ve špatném filmu. Smutek, vztek i úleva. První vítězné bitvy. Opouštím vězení. Vydejte se na cestu ke svobodě.

"Zmítám se v rozporuplných pocitech. Ničí mě to. Smutek, že jsem od dětství podléhala lidem, kteří to se mnou "mysleli dobře". Vztek, že jsem to dovolila. Zároveň vědomí, že ..."

Je duben 2017. Ležím po ránu v posteli a nemůžu vstát. Něco silného, něco jako magnet mě drží a nedovolí mi to. Jen představa, že se musím převléknout a vyčistit si zuby, mě děsí. Chci zvednout ruku, ale nejde to. Do toho můj mozek vymýšlí, jaký by byl nejrychlejší způsob odchodu ze světa. Nemůžu myslet na nic jiného.

Najednou kolem mě začnou běhat naše malé děti a ty děsivé myšlenky se pomalu rozplývají. Ne, to nemůžu. Co mě to zase napadlo. Bolí mě snad všechny klouby na těle a připadám si stále jak v polospánku. Cítím se v mém těle na sedmdesát. Donutím se vstát.

Už i lidé v mém okolí si všimli, že nevypadám dobře. Můj výraz obličeje zračí nějaké trápení. Běží týdny, měsíce a situace se nemění. Pomáhá mi přežít jen to, že se potřebuju postarat o chod domácnosti a být s rodinou.

Chodící loutka

Nevím. Jen se cítím už několik let příšerně a v poslední době se ty stavy zhoršují. Přemýšlím proč, ale nenacházím vysvětlení. Vzpomínám na dobu, kdy jsem byla šťastná, veselá, plná energie a málokdo mi stačil. Na dobu, kdy mi k radosti stačilo málo.

Dnes je ze mě chodící loutka. Co se to děje? Mám skvělé děti, manžela, který mě miluje, jako rodina zažíváme běžné i větší starosti, ale vzájemně si pomáháme.

Chyba musí být ve mně. V poslední době mě to často napadá. Možná je to pravda, ale nijak mi to nepomáhá. Příčinu stejně neznám. Jen vím, že dlouhodobé vztahy s některými lidmi mě už unavují. Kontakty s nimi moje stavy ještě zhoršují. Nechápu to. Nemám radost ze života. Všechno mě vyčerpává.

Strašné a zároveň osvobozující

Chodím po bytě sem a tam a najednou na mě z knihovny vykoukne neznámá kniha. "Kde se tu vzala? Aha, už si vzpomínám, kdysi jsem si ji koupila na doporučení mé kamarádky, která se mnou mluvila o mých pocitech. A já ji tehdy ze strachu, co o mě odhalí, schovala mezi ostatní knihy."

Listuji v knize. Nabízí vysvětlení, ale něco ve mně ho odmítá. Zároveň mě ale nesmírně přitahuje. Mohla bych být obětí něčí manipulace?

Strašná představa, ale zároveň osvobozující. Jak se asi cítí člověk, kterému lékař po dlouhé době sdělí diagnózu? Už si nepřipadá jako hypochondr. Takové mám pocity.

Jako ve filmu

Rozpoznat diagnózu ještě neznamená vyléčit se. Tušila jsem, že to nebude jednoduché. V krátké době přečtu několik knih o manipulaci a různé články na internetu. Všechno mi dochází, vybavují se mi jednotlivé životní situace jako film a všechno mi do sebe zapadá jako skládanka puzzle.

Pošramocená duše

Všechny ty informace, které se dozvídám otevírají rány z dětství. Najednou mi ukazují moje dětství z úplně jiného pohledu, než jak jsem si ho vysnila. Moji duši zmítanou křivdami, nerealistickými nároky a nespravedlností, duši pošramocenou lhostejností a necitlivostí nejbližších, bez jakýchkoli práv na obhajobu.

Je to jasné. Už tenkrát jsem byla obětí, musela jsem zachraňovat, řešit problémy, které mi nepatřily, podřizovat se a pomáhat. . Bylo mi vštípeno, že musím být k dispozici, když někdo potřebuje, bez ohledu na mé pocity. Dochází mi to. Už vím, co se musí v mém životě změnit, ale ...

Smutek. Vztek. Úleva.

První představa byla - teď, když už znám pravdu, jednoduše to zvládnu. Ale nebylo to tak. Zmítám se v rozporuplných pocitech. Ničí mě to.

Smutek z toho, že jsem od dětství podléhala tolika manipulátorům. Vztek na sebe sama, že jsem to dovolila. Že jsem se nevzepřela. Zároveň vědomí toho, že jsem byla dítě a nemohla jsem situaci ovlivnit.

Dostávám velkou podporu od manžela. Povzbuzuje mě a ukazuje mi, co je na konci cesty. Svoboda, která se nedá s ničím srovnat. Ne pod vlivem dravců, kteří vysávají můj život a dovádějí mě na pokraj jeho ukončení.

Vzdám to? I já?

V jedné z knih čtu, že taková oběť potřebuje na své cestě ke svobodě pomoc. Pomoc terapeuta, který ho bude dostávat z těchto těžkých přechodových stavů. K takovým stavům opravdu docházelo a byly mírně řečeno těžké. Všechno vzdát, protože to nemá význam. Dokonce se dozvídám, že mnozí ten boj vzdali. Buď doslova, nebo raději zůstali ve vězení svého manipulátora. Neměli sílu. Nechtěli mu ublížit.

Takového terapeuta ani po mnoha snahách nenacházím a tak se jím zčásti stává můj manžel. Předávám mu postupně všechny informace, které jsem se o vztahové  manipulaci dozvěděla. Celé situaci rozumí a umí mě dlouhodobě podpořit. Zároveň se především stávám terapeutem sama sobě a pomoc nacházím obzvláště v jedné ze zmíněných knih.

První vítězné bitvy

Unikám. Daleko od svých manipulátorů. Ale není to doslovný útěk. Mé osvobození se jakoby zhmotňuje ve chvíli, kdy se s úspěchem učím používat kontramanipulativní metody v kontaktu s manipulátory. Vyvádí je to z míry. Nejsou na takové jednání z mé strany zvyklí. Ale tak je to v pořádku. Tady jsem já a tam jsou oni. Stále si připomínám, že mám právo říkat NE a přitom zůstat slušným člověkem.

Sedím vedle "svého manipulátora", přesto už jsem od něj daleko. Jeho jednání se mě nedotýká a nenechávám si vzít svoji pohodu a klid. Kousavé poznámky, ponižování a ironie, nebo pocit, že musím vyhovět nevnímám. Také vím, že starost manipulátora o mě není pravá, ale sobecká. Komunikaci s manipulátory snižuji na minimum, jen tak, jak je to potřeba, aby neměli dostatek informací, které by mohli proti mě použít. Je to totiž jejich hlavní zdroj manipulace. Informace.

Opouštím vězení

Odpojení se od manipulátorů si zákonitě všímají i druzí. A protože manipulátoři v mém životě vystupovali pod rouškou pomoci a v okolí si takové jméno udělali, dochází paradoxně k situaci, kdy mě toto okolí začíná vidět ve špatném světle. Ale i na to jsem se mohla díky samoterapii z knihy připravit a nijak mě to nevyvádí z míry. Je to můj život. Oni o něm nic nevědí.

Dokážu říct ne, pokud je to potřeba a už nevidím manipulátora jako toho, kdo je lepší a jsem mu podřízena. Jeho chování je jeho problém. Ne můj a nijak se neobviňuju.

Je to jako kdybych vyšla z doslovného vězení. Najednou vnímám svět a vztahy s druhými jinak, v barvách. Časem odeznívá i zloba zamířená vůči manipulátorům. Spíš je mi jich líto.

Je to jejich bezmoc

Nezáleží na tom, jaký manipulátor se ocitá ve vaší blízkosti. Jejich jednání je v mnoha směrech podobné. Nejde o to manipulátora "zničit, odstranit nebo zneškodnit." I jejich jednání je velmi často na nevědomé úrovni. Naučili se takovému jednání v dětství a okolnosti jejich dospělého života se pak staly spouštěčem.

Celé chování manipulátora je svázáno s druhými lidmi. Bez nich, bez svých obětí, jsou bezmocní. Proto jsme to právě my, oběti, kdo může z tohoto začarovaného kruhu odejít. A dokonce jim v některých případech nastavit zrcadlo, do kterého neměli nikdy odvahu se sami podívat. 

Vydejte se na cestu ke svobodě

Ať se ve vašem životě objeví jakýkoli manipulátor, nedávejte mu dál šanci vysávat z vás energii, kterou můžete používat na jiné, smysluplné činnosti. Vydejte se na cestu, na jejímž konci je svobodný život. 

To je podstatná část mého příběhu. Pokud je vám z něj něco povědomé, nebo  prožíváte podobné pocity, je možné, že byste rádi znali někoho, kdo této situaci rozumí. Někoho, kdo vás ujistí, že ty pocity jsou ve vaší situaci normální. 

(Úplně dole na stránce si můžete přečíst několik reakcí na mou pomoc lidem, které tíží manipulace ve vztahu.)

nebo mi napište

nebo mi anonymně dejte vědět, co vás tíží, pokud jde o manipulaci ve vztahu: